Už je to sice týden stará záležitost, ale co. Minulej čtvrtek jsem se zase po dlouhý době viděla s Davím. Znáte to. (Vy kdo ho neznáte, tak to neznáte, ale zkuste si to představit J ). Drbárna, nejlepší songy, cigarety, filmy, pokec, jídlo, cigarety a mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho. Každopádně jsme dokoukávali film – The Loved Ones. Čéče, to bylo zajímavý a místama jsme se u toho i nasmáli :D Ale hřeb večera přišel, když jsme si pustili The Human Centipede. To vám řeknu, já se většinu času tiskla k Davímu, otočená k monitoru bokem, abych na to nemusela koukat. Ono to nebylo strašidelný, ale já si pokaždé myslela, jak to bude hrozně nechutný, tak jsem to nechtěla vidět a v závěru to ani tak nechutný nebylo, ale bylo to dost zlý, co vám budu povídat. Nechtěla bych být prostřední článek, vlastně ani první, ani ten poslední :D A už jsme neplánovali, jak koukneme na druhej díl, už nás vidim, hlavně sebe, jak z toho zase budu celá pryč :D
Když jsme dokoukali stonožku, tak byly cca 4 hodiny ráno, původně jsem tam měla spát, ale jelikož mi už jezdily autobusy, tak jsem jela domů a do postele se dostala v půl 5. Naštěstí jsem měla tu dovolenou, tak jsem nemusela vstávat.
1 komentářů:
Nenenenene. Odmítám koukat na cokoliv, co by mi jenom trochu mělo nahánět hrůzu. Tý zažívám v životě dost, víc už nechci :D
Okomentovat